Devátá třída, z béčka nás zůstává polovina, spojí nás do jedné třídy s áčkem. Musím se rozhodnout definitivně kam půjdu. Mám v tom naprosto jasno. Jediná alternativa je fotograf, a tím pádem učňák, naštěstí v Praze. O žádné jiné možnosti nechci slyšet. pokračovat →

V nové černé koženkové fotobrašně je stále v pohotovosti zánovní Praktica. Není den, abych ji nevyndal z brašny a neudělal pár záběrů. Alespoň na plech, bez filmu. Filmy jsou drahé. Největší problém, jak správně zaostřit, už má své řešení. Zbývají ty další. Na co fotit a jak to nejlépe zpracovat. pokračování →

Interkamera. Výstava fotografické a televizní techniky. Věřte nebo ne, video ještě neexistuje. Respektive, ne pro běžného spotřebitele. Jednou za dva roky se v POKOJF –  Parku oddechu a kultury Júlia Fučíka, dnes Výstavišti obě křídla Sjezdového paláce promění v TUZEX plný foťáků, objektivů, kamer, světel, televizní techniky a všeho toho haraburdí. Tedy bez možnosti cokoliv si koupit.
pokračování →

S každým dalším jarem klepe testosteron a jeho společníci hlasitěji na dveře mého lymfatického systému. V šestce a sedmičce se z klepání stává bušení.
Zájmy se radikálně mění. Více než Merkur a angličáky pozornost upoutávají mnohem oblejší tvary. Samostudium biologie a anatomie přináší první objevy. Samozřejmě, pouze teoretické.
Oddíl zalomených palců mě už nebaví.
pokračování →

Vsuvka okupační.
Původně jsem nechtěl o dějepisu a politice psát. Ale tato událost, přestože s mou kariérou přímo nesouvisí, ovlivnila život několika generací zásadním způsobem.
S odstupem času získají dějiny snad až groteskní podobu. Jenže, je rozdíl dívat se na detektivku, když víte konec. A víte, že alespoň chytli vraha. Že se alespoň už smí říkat, kdo byl vrah, když už zůstal nepotrestán.
Ale je uplně něco jiného ocitnout se během noci uprostřed dějin. pokračování →

Chodím do čtvrté třídy. Dětská doktorka doporučí, pro zlepšení mého zdraví, méně sedět nad knihami a více sportovat. Současně mě školní doktorka vyřadí z tělocviku pro křivou páteř. Paradoxy moderního zdravotnictví. Měli mi toho tělocviku naopak naložit čtyřikrát tolik, teď už se to špatně dohání. pokračování →

Chodím na první stupeň základní školy. V té době bydlíme v krásném, velkém a prosluněném  bytě v Praze 6 –  Liboci.
Dolní Liboc je severozápadní okraj Prahy. Řady patrových rodiných domků se zahrádkami a tří a čtyřpatrové čižovní domy. pokračování →

SMENA 6. “Sdělano v CCCP”.
Kompaktní přístroj, průhledový hledáček, menší než klíčová dirka. Po exponování snímku musíte převinout film na čisté políčko několikerým otočením kolečka. Pak natáhnout závěrku. Připraveno k focení. Když nepřevinete, máte tuplák, dvě fotky v jedné. Tehdy to byla hrubá chyba. Dnes je to moderní umění. pokračování →

Jsem pořád ještě ten malej špunt. Ten, co se na fotce v minulém dílu tváří, že pije tajně tátovi pivo z lahve.
Samozřejmě ještě nechci být fotografem.
Chci být popelářem! pokračování →

 

Zateměná koupelna, červené šero. Ve vzduchu směs podivných pachů. Na pachy jsou fotografování a zejména fotochemie bohaté. Používám záměrně slovo pachy, jako společného jmenovatele. Od líbezných vůní po pekelné smrady.  pokračování →