Chodím na první stupeň základní školy. V té době bydlíme v krásném, velkém a prosluněném  bytě v Praze 6 –  Liboci.
Dolní Liboc je severozápadní okraj Prahy. Řady patrových rodiných domků se zahrádkami a tří a čtyřpatrové čižovní domy.
Ospalé místo s maloměstkou atmosférou. Z jedné strany ho uzavírá obora Hvězda a Libocký rybník. Z druhé strany Divoká Šárka s koupalištěm Džbán. Ta je až za Leninkou, dnes Evropskou. Dvouproudou silnicí, tehdy skoro dálnicí, vedoucí z Dejvic až na letiště.
Letadla jsou naše oblíbená klukovská atrakce. Lístek na vyhlídkovou plochu stojí korunu. To jsou čtyři šumáky nebo žvýkačka Pedro. Koukáme na letadla a celý svět je blíž, skoro na dosah.
Naše ulice se jmenuje Za Vokovickou vozovnou. To není jméno ulice, to je pomsta na dětech. Než jsem napsal adresu domů, ostatní měli už napsaný celý pohled a nalepenou známku. No pravda je, že rychlost nikdy nebyla moje tajná zbraň.
Fotografování mě baví, mám svůj vlastní foťák a to je něco extra. Ale zatím to je jen jedna z hraček. Stejně jako stavebnice Merkur, angličáky a kopací míč. Černobílej, šitej, koženej, televizní. Kousek od našeho domu jezdí vlak Praha – Rakovník. Motorák párkrát za den, ale občas parní lokomotiva. U šraněk je plácek a dvě jednoduché branky. Kdo přišel, hrál. Kdo měl míč, byl kapitán. Měl jsem jen obyčejnej gumovej míč, kapitán jsem byl málokdy. Dnes je mi už jasné, že vlastnictví míče v tom nehrálo hlavní roli.
Stejně jako hrát fotbal mě baví jezdit na kole. První kupujeme za tři stovky od staršího kamaráda, co bydlí ve vedlejší ulici. Prodává ho, protože právě dostal nového Favorita. Dvoutác, tříkolečko, berany. Sen.
O mnoho let později si takového Favouše koupím v bazaru, jen tak cestou z oběda. A dokonce na něm budu jezdit celé jaro, léto a kus podzimu do studia. Z Břevnova na Letnou, to byla krásná trasa.
Druhé kolo mého dětství a dospívání je skádačka Eska. Koupí si ho máma, ale nakonec na něm nejezdí. Vypadá krásně ale je to peklo. Vždycky mi všichni ujedou. To není kolo, to je rotoped, který zapoměli přidělat k podlaze. Možná, že proto mám teď alespoň na lýtkách svaly.
Můj další svět je hudba a knížky. Hudba, to je magnenetofon, magneťák, magič, jeho veličenstvo, povstaňte, Sonet Duo.
Dvě cívky se otáčí, každá jinou rychlostí a předávají si mezi sebou tenký hnědý proužek z umělé hmoty. Pásek tenký jako vlas, možná tenčí. Uprostřed tajemně svítí zelené magické oko. Vůně oleje a spáleného prachu. Hukot motoru a slabý brum trafa. Kouzená skříňka.

Ale největší magií je hudba sama. Rock and Roll a Country&Western. Muzika americkejch bouráků, co znám jen z fotek. Auťáků, co jsou větší než obývák. Muzika prérie, prašnejch cest, toulání a naděje. Tohle prostě v polce a valčíku nenajdete. S tím se můžete pohupovat po Dunaji nebo usínat nad pivem u Kolína. Americká muzika vás nenechá sedět na zadku. Vleze do kostí a donutí vás pohnout se z místa. Dává vám naději, že tam, za tím obzorem čeká něco lepšího. Dá vám sílu vyskočit na židli a ohromit všechny spolužačky. Podivuhodná energie se namíchala v tom americkém kotlíku, do kterého nasypala Afrika svůj temperament a Evropa přidala svou nostalgii.
Hlavní zdroj muziky jsou nahravky z rádia Luxemburk. Maják v dálce, světýlko naděje, ostrůvek normality v oceánu šedi, marnosti, častušek, dechovky a seladonského popu.
Hudba je magie a moji první šamani jsou Johny Cash, Bill Haley a jeho Komety, Little Richard a  samozřejmě Elvis. Z našich jednoznačně vedou Greenhorns a Sputnici. První česká rock and rollová kapela. České texty jim psal Eduard Krečmar. A taky celá hvězdná sestava divadla Semafor Suchým a Šlitrem počínaje a Šimkem a Grosmanem konče. Povídky a vtipné dialogy postupně nahrazují pohádky pouštěné ze starého gramofonu.
Hudba je taky kytara a piano Za piánem se střídají táta a jeho kamarádi. Už z rodnýho ranče, Zamodrou horou, modrými lesy, Když jsem byl chlapec malej. A na Vánoce táta hraje Nesem Vám noviny.
Hudba je magie a strašně chci umět na něco hrát. Od druhé třídy chodím na klavír, ale je to nějaké divné. Etudy vůbec nezní jako to co, rád poslouchám. Strašně mě to nebaví.
Radši si čtu. Všechno. Hltám knížky. Byl jsem nejvíce nemocné dítě ve třídě. A nejmenší. Jen v první třídě byl ještě menší Láďa Žížala, který se mnou seděl v první lavici. Po prázdninách se odstěhoval. To jméno jsem si nevymyslel. Opravdu se tak jmenoval.
Dlouhé týdny nemocí trávím v posteli a čtu a čtu. V noci pokračuji, tajně pod peřinou, s baterkou v ruce. To imunitu určitě  neposiluje.  Ale zvědavost, co je napsáno na daší stránce je silnější. Ta zvědavost mě naštěstí nikdy neopustila. Dodnes.

Creative Commons License
This work, unless otherwise expressly stated, is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 3.0 Czech Republic License. Terms and conditions beyond the scope of this license may be available at jahelka.info.