Devátá třída, z béčka nás zůstává polovina, spojí nás do jedné třídy s áčkem. Musím se rozhodnout definitivně kam půjdu. Mám v tom naprosto jasno. Jediná alternativa je fotograf, a tím pádem učňák, naštěstí v Praze. O žádné jiné možnosti nechci slyšet.

Naši k přihlášce přidávají jednu podmínku: “maturitu si doděláš hned po učňáku, ve večerní škole.”  Slibuju. Jedním uchem dovnitř, druhým ven.
Na večerce potkám svého největšího kamaráda, kolegu, kumpána, Petra Šolara, výborného fotografa. Už jenom pro to je dobře, že jsem tuhle podmínku dostal.
Stejně se musí na přihlášku napsat alternativa. Vybírám obor kuchař. Vaření mě baví dodnes. A při focení jídla se obě vášně setkávají.
Jsem pozván na přijímací pohovor. Konečně někoho zajímají mé fotky. Podnikový lékář mě prohlíží. Tedy bouchne mě nečekane zezadu do pravého ramene řekne: “dobrý, může!” Tohle, v trochu jiné situaci, ještě jednou uslyším. A nebudu z toho mít vůbec žádnou radost.
Předsedkyně komise řeč stočí ke špatné známce z ruštiny. Když nad ní lamentuje asi pět minut, podnikový lékař to nevydrží a nečekaně vykřike: ”snad to bude českej fotograf, né ruskej!” Nastane hrobové ticho. Lékař, vyděšený svou nečekanou odvahou, začne přemítat o tom, že kolik umíš jazyků, tolikrát si člověkem a zamotává se do toho stále víc a víc.
“Můžete jít, rozhodnutí vám přijde poštou!” Odcházíme s tátou s rozpačitými pocity: “tak snad aby ses začal učit brousit nože!”
Svět je groteska, legrační divadlo a hospoda je v té době jeho hlavní šatna. Táta, v té době už několik let vedoucí a výčepní restaurace Na Gabrielce, se včas dozvěděl zajímavou věc. Každá učňovská škola spadala pod nějaký podnik nebo družstvo, které zajišťovalo praxi, tedy odborný výcvik. Pro fotografy to byla Fotografia Praha, výrobní družstvo. Toto družstvo mělo někde ve stanovách, že jeho člen se může zaručit za budoucího učně a tím zlepšit jeho šanci na přijetí. Jeden z členů družstva chodí pravidelně k tátovi do hospody. Stejně obálku z učiliště otvíráme s velkým napětím. Před koncem škoního roku se stěhujeme z Liboce do většího bytu v Bubenči. Byt v Bubenči je sice tmavší než ten libocký, ale větší a u metra. Z periferie do města. Tak mi to alespoň připadá. Mám svůj vlastní pokoj a navíc v “pokojíku pro služku” si s tátou zřizujeme společnou dílnu a fotokomoru. Končí tím moje okupace koupelny. Stařičký muzeální Opemus na kinofilm střídá poský obr Krokus na 6×9. Poctivá plechová konstrukce, ale objektivy bláto. Svět patří kutilům a tak si vyrábím redukce na české, poměrně slušné, zvětšovací objektivy.
Odchodem z Liboce se přetrhnou poslední vazby na spolužáky. Už tak jsou narušené tím, že jsme se rozprchli do různých škol.
Přijetí do učebního oboru fotograf slavíme nákupem nového foťáku. S velkou pomocí rodičů si kupuju novou PRAKTICU VLC3.
O prázdninách jdu poprvé na brigádu, k tátovi do hospody. Celkem mě to baví. Je to jednoduché, dostatečně rychle hrnout plné pulitry k žíznivým krkům. A nezapomenout dělat čárky.
První vydělané peníze utrácím pochopitelně za filmy a fotopapíry. A také za novou kytaru, španělku. Odjíždím s ní na svůj poslední letní tábor. Poprvé jako instruktor. Baví mě to, ale příští léta nabídnou jiné příležitosti a možnosti.

 

Tady zatím končí první kapitola mého vzpomínání. Když jsem si v létě sednul ke klávesnici, že napíšu na svůj nový blog pár řádek o tom, jak jsem začínal, netušil jsem, jakého džina vypouštím z lahve. Možná to bylo tím, že jsem byl po dlouhé době pár dní sám doma. Následky vzpomínkového “Hrnečku vař!” jste právě dočetli. Na spoustu věcí se nedostalo. Na Michaela Pestla, který bydlel přes ulici a stal se mým objevitelem artrocku. Poprvé jsem právě u něj slyšel Dark Side of the Moon, Jimmyho Hendrixe, Boby Dylana a Slade, slovenskou Fermatu, Mariana Vargu a spoustu další muziky.
Taky chybí povídání o prvním zamilování a prvním rande, o Ivetě a Lence z nižších ročníků, o prvním nepřístupném filmu a první lahvi vína, propašované na maškarní ples. Třeba někdy příště. Dobře, tak ten film se jmenoval Inspektor Sweeny, a byl jsem na něm sám v kině Kyjev na Kulaťáku. A S Lenkou a Jirkou a ještě jednou slečnou jsme byli na Horečce sobotní noci. Na Ořechovce. A zbytek si už opravdu nechám pro sebe.
Ale ještě než se pustím o psaní druhé kapitoly, která pochopitelně bude o tom, jaké to bylo v učení, musím se zastavit u jednoho zásadního fenoménu. A tím je Známá Věc, chalupa v Jabloném v Podještědí. A tak mě čeká další krok zpět v čase, někam do roku 1967. Nevím, kdy budu mít čas a napíšu pokračování, ale zůstaňte naladění, dříve nebo později si ten čas udělám.
Přikládám dvě fotky právě z výše zmíněné chalupy z léta 1980. Poslední společná strávená společně s našima. A je to asi moje první fotka kde se vydávám za bubeníka. Tenhle zlozvyk mě nepřešel dodnes.  

Creative Commons License
This work, unless otherwise expressly stated, is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 3.0 Czech Republic License. Terms and conditions beyond the scope of this license may be available at jahelka.info.

1 komentář

  1. Romana Dvořáková Nárovcová

    Jsem opravdu moc zvědavá, jestli opravdu napíšeš o svém, možná ne prívě prvním, ale pro mě nezapomenutelném zamilování.