V nové černé koženkové fotobrašně je stále v pohotovosti zánovní Praktica. Není den, abych ji nevyndal z brašny a neudělal pár záběrů. Alespoň na plech, bez filmu. Filmy jsou drahé. Největší problém, jak správně zaostřit, už má své řešení. Zbývají ty další. Na co fotit a jak to nejlépe zpracovat.

Fotochemie, pracování filmů a zvětšování fotek, zabírá z fotografování nejvíc času. V tom se vlastně žádný pokrok nekoná. Kolik času většina současných, digitálních, instantních fotografů prožije s foťákem v ruce? A kolik hodin pak prosedí u počítače. Nad úpravami fotek, při organizaci archivu? A nekonečným hledáním návodů, postupů a diskutováním na internetu. Dřív se chodilo diskutovat do kaváren a vináren.

Pavel, vedoucí fotokroužku, díky svému studiu na VŠCHT, ví o fotochemii všechno. Nasávám nové informace jako houba. Ostatní to ve fotogkroužku tolik nebaví. Přes velký věkový rozdíl se s Pavlem stáváme kamarády. Nechává mě občas pracovat ve své temné komoře. Poprvé experimentuji s mícháním vývojky z jednotlivých sloučenin.
Další problém je, kde sehnat dobré filmy. Foma je k dostání stále, ale nic moc. ORWO, tedy východoněmecká AGFA, je víc pod pultem než na pultě. A když už je, tak je drahé. Kdo jede do NDR, má za úkol přivézt metráž. Balení filmu ve velké plechové krabici. Film se potmě odměří a zavine do kazet.
Od Pavla jednou dostanu 2 filmy ORWO NP27. Moje první čtyřstovky. Zkouším poprvé fotit v místnosti bez blesku. Fotím náš byt a první portrét. Kamaráda, spolužáka Jirku. Fotky jsou zrnité, ale má to atmosféru. A taky chci samozřejmě fotit holky, spolužačky. Sním o teleobjektivu. Nenápadně pozorovat a ulovit obrázek. Ještě si na něj hezkých pár let počkám. Špionážní způsob focení není možný, musím k lidem blíž, blíž a ještě blíž. Díky tomu mám novou zkušenost. Lidi, spolužáci a dokonce i spolužačky jsou rádi, když je fotím. Nebo jim to alespoň nevadí. A když přinesu fotky, jupííí, užívám si svých patnáct, no spíš pět minut slávy. Aha, takže s foťákem v ruce se přece jen dá trochu konkurovat těm větším, silnějším, sportovcům nebo fotbalistům. Ale nebude přece jen lepší ta kytara? A nebo bubny?
Normálně  se foťák do školy nosit nesmí, ale často se najde nějaká příležitost, kdy to jde. Fotím při různých školních akcích a výletech.
Bohužel, žádná z fotografií z té doby se asi nedochovala. Několikrát jsme se stěhovali. Kufr s negativy a fotkami, co ještě zbyly, jsem omylem uložil ve sklepě svého břevnovského bytu. Po letech jsem ho objevil a když jsem ho zvedl, dno zůstalo na zemi. A na něm jen hromada plesnivé hmoty.

Chodím do deváté třídy a blíží se definitivní rozhodnutí, co dál. Chci být fotograf, nic jiného mě nezajímá. Kamarádi rodičů přidávají rady a moudrosti. Radí mi raději gymnázium nebo nějakou průmyslovku. “Nech si focení jako zábavu, bude tě to víc bavit.” Nevidím, neslyším.
Nezviklá mě ani Libor Hajský, vynikají fotoreportér, který pracuje v četce, tedy ČTK: ”Edo, tohle není práce pro tebe. Jsi malej, neduživej. Na tohle potřebuješ pořádný svaly, pevný játra a vostrý lokty. Nemáš na to tělo ani povahu!” Má pravdu, sakra, že má pravdu. O pár let později mi hodně pomůže. Půjčí mi na závěrečné zkoušky svého vynikajícího Roleiflexe. Moc mi tenkrát záleželo na tom, abych měl ze zkoušek za jedna. Podle výsledků se učni rozdělovali na více či méně zajímavé provozovny. Jenže dlouhé vlasy, jak jsem se později dozvěděl, mě poslaly do laborek. Ke stroji do fabriky. Jen na známkách tenkrát nezáleželo.
Část spolužáků odešla na střední školy už z osmičky. Když se potkáváme, děsí mě historkami, jak náročné to na střední je. Učím se průměrně. Co mě baví, chemie, biologie, zeměpis je za jedna. Matika a čeština, jak se kdy zadaří. Na fyzikářku mám smůlu. Náladová, protivná škatule. U jednoho zkoušení z optiky dostávám za 5, protože na tabuli namaluji křivě čočku spojku. “Tak si to doma nazkoušej, když ti to nejde!” Sorry, nemám čas, právě mě zajímají rozdíly v konstrukci přirozených a retrofokálních širokoúhlých objektivů.
Ruštinu sabotuji. Doslova. Máme chalupu v Jablonném v Podještědí. To znamená, že jezdíme přes Doksy a Mimoň. Okupace je příliš hmatatelná.
Škoda, že tenkrát někdo moudrý neoddělil výuku jazyka od ideologie. Určitě by bylo snažší zkousnout ruštinu, kdyby nebyla plná velkého října, rudého Lenina, konsomolců a nekonečných úspěchů ruských agronomů, inženýrů a vojáků. Jen si to představte: učebnice ruštiny jako detektivka nebo comix. Nejlépe erotický, to by měli v osmičce a devítce všichni kluci z ruštiny za jedna. Já vím, utopie.
Dnes by se ruština hodila. Po tolika letech dobrovolného studia, místo vynuceného, bych si už určitě přečetl Dostojevského v originále. A Solženicina, a Ilju Erenburga.
Ruština pouze dostatečně. Přesto si podávám přihlášku na střední grafickou školu. Protože se jedná o výběrovou školu, jsem pozván na nějaké testování. Nejedná se o talentovky, ale nějaký předběžný test. O focení ani zmínky. Je to divná písemka z matiky a geometrie, alespoň tak mi to připadá. Doplň další číslo v řadě 3, 8, 9, 23! Znáte to. Mám chuť tam napsat: krokodýl. Domaluj, jaký bude další obrazec. Obávám se, že ve čtrnácti nás zajímal jen jeden obrazec. K talentovkám nedošlo, průměr známek neumožňoval přijetí na výběrovou školu. Oprávněně. Kdo neumí zatnout zuby a něco překonat, nemá na výběrovce co dělat.

Creative Commons License
This work, unless otherwise expressly stated, is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 3.0 Czech Republic License. Terms and conditions beyond the scope of this license may be available at jahelka.info.