Vsuvka okupační.
Původně jsem nechtěl o dějepisu a politice psát. Ale tato událost, přestože s mou kariérou přímo nesouvisí, ovlivnila život několika generací zásadním způsobem.
S odstupem času získají dějiny snad až groteskní podobu. Jenže, je rozdíl dívat se na detektivku, když víte konec. A víte, že alespoň chytli vraha. Že se alespoň už smí říkat, kdo byl vrah, když už zůstal nepotrestán.
Ale je uplně něco jiného ocitnout se během noci uprostřed dějin. V srpnu 1968 bydlíme v malém bytě v Grafické ulici v Praze na Smíchově.  Je to starý pavlačový dům, byt má dvě malé místnosti. Záchod je na chodbě. První samostaný byt mých rodičů.
Táta je na vojně, jako vysokoškolák musí jen na jeden rok. Slouží v Dolních Počenicích. Aby mohl jezdit na noc domů, prodal foťák a koupil si motorku. O mnoho let později jeho syn, který zatím spí ve vedlejším pokoji, prodá svojí motorku aby si mohl koupit foťák. A pak že život není groteska.
Také kritickou noc spí táta doma. Nevím, jestli měl už tenkrát “hvězdu” a spal doma legálně, ale myslím že ještě ne. Nad ránem ho budí hluk, který jde z ulice. Po Plzeňské jedou tanky. Budí mámu, ladí rádio a ví že je průšvih. Válečný stav, opuštění posádky, dezerce…
Přez uniformu si bere mámy poštovní plášť, aby nebylo poznat že je voják. Jede na motorce ze Smíchova do Počernic. Hlavní cesty jsou zavřené. Hledá náhradní cestu. O mnoho dní později nám pak vypráví, že v kasárnách nikdo nic nevěděl a nadávali mu proč je budí. Přichází velitel, zamyká zbraně a kasárna.
Máma je se mnou doma a neví jestli táta dojel. Já spím v postýlce a nic netuším. Ráno je divný den. Máma ani prababička si se mnou nechtějí hrát a pořád jen poslouchají radio. To si dodnes přesně pamatuju. Další den máma pořád neví jestli táta dojel.
Musíme pryč z bytu. Grafická ulice se Grafická nejmenuje náhodou. Na opačném konci než bydlíme jsou obrovské tiskařské závody Svoboda. Tisknou zde noviny a časopisy. V každé válce jde o to, mít vliv na šíření informací. Naše ulice je velmi strategické místo. V naší ulici stojí tank a míří na náš dům. Není na co čekat. Tašku přez rameno, mě za ruku a jdeme na Hanspaulku k babičce.
Ten tank si nepamatuju, to mi vyprávěla později máma. Ale dodnes si pamatuju jak stojíme na přechodu asi někde dole na Plzeňské a nemůžeme přejít, protože pořád jezdí tanky. “Aby sis to nepamatoval, stáli jsme tam pět hodin!” Nepamatuju si z toho víc.
O mnoho let později sedíme s kamarády Dagmarou Slávkem Adrianou a Ivanem v cimře naší chalupy  u Jabloného v Podještědí. Chalupa stojí těsně u státní silnice spojující Nový Bor s Libercem.
Hrajeme asi karty a najednou nám dojde že slyšíme nezvyklý monotoní hluk ze silnice, která už dávno měla ztichnout. Je podvečer, šero, trochu mlha. Do dáli se táhne korálkový náhrdelník světel v pravidelném rozestupu. Zlověstný náhrdelník připravený škrtit. Nemá cenu počítat, kolona jede bez přerušení celou noc a ještě druhý den. Cisterny s benzínem, sanitky, obrněné transportéry a náklaďáky s plachtou.
Ruské Zilly jezdí na benzín a mají nezaměnitelný zvuk.
Nemůžeme spát, pařit se nechce. Mlčíme.
Polsko je blízko a válka je vůl.

Creative Commons License
This work, unless otherwise expressly stated, is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 3.0 Czech Republic License. Terms and conditions beyond the scope of this license may be available at jahelka.info.