Chodím do čtvrté třídy. Dětská doktorka doporučí, pro zlepšení mého zdraví, méně sedět nad knihami a více sportovat. Současně mě školní doktorka vyřadí z tělocviku pro křivou páteř. Paradoxy moderního zdravotnictví. Měli mi toho tělocviku naopak naložit čtyřikrát tolik, teď už se to špatně dohání.
Jako všichni kluci z naší třídy to napřed zkouším s fotbalem. Bohužel, po každem utkání, následuje několik týdnů v posteli se zánětem dýchacích cest. Nutno přiznat, že tím také dochazí ke zlepšení výsledků T.J. Sokol Bílá Hora. Kariéra fotbalisty rychle končí.
Na doporučení známého mě rodiče přihlásí do turistického oddílu v Břevnově. MOBY – DICK, velký skok do nepoznaného světa. Kanady, celta, spaní pod širákem, vaření v kotlíku. Dostávám první usárnu. Večer nad ní s tátou kroutíme hlavou. Jak do toho, proboha, něco zabalit? Na další vandr už mám celtu a kanady. Ty nejmenší, co se armádním skladu našly. Vložka, dvoje tlusté ponožky a je to. Časem mi naši seženou i maskáč. MOBY–DICK je dobrá škola. Už nemůžeš? Tak přidej! Co sis zapoměl, to nemáš. Poraď si sám a nezdržuj. Pomůžeme ti, ale snaž se. Ideální příprava na dráhu fotografa. Ale to ještě ani netuším. Foťák sebou většinou nevozím, bojím se, že mi promokne.
Vedoucí MOBY – DICKu je Ivo Boháč, vynikající vypraveč, organizátor a milovník Jaroslava Haška. Oddíl je oficiálně pionýrský. Navenek. Vnitřně je trampský. Později se přejmenujeme na Kočovníky. To sedí. Některé tůry jsou hodně dlouhé. Dvacet pět, třicet kilometrů. Cení se zálesácké dovednosti. Házení nožem, rozdělání ohně, vaření v kotlíku. Musí na nás být užasný pohled. Špinaví kluci a holky, každej za pasem dvaceticentimetrovej nůž. Ale máme pionýrské šátky a tak to prochází.
Alespoň v Praze je musíme nosit. Pod širák jezdíme skoro každý víkend. Vlak jezdí z Vysočan. Cíl je Liběchov u Mělníka a pak pěšky do Tupadel. Vlak zahouká kytary jdou ven z futrálů a pionýrské šátky do kapes. Ve vlaku se hrajou písničky Hoboes, Greenhorns, Pacifiku, Fešáků. Večer, v soukromí lesa, poprvé slyším písničky Karla Kryla, Hutky, Třešňáka. Kdo umí hrát na kytaru a zpívat je bůh. Hodiny drtím géčko, dečko, emi. Se zpěvem je to bída. Texty se učím snadno, ale intonace je noční můra. Slyším, že jsem vedle, ale v krku bydlí někdo cizí a je mu to jedno. Dodnes se to nezlepšilo.
Jednoho dne vidím na školních dveřích oznámení: ”LŠU pořádá doplňující přijímaci zkoušky pro žáky z pátých a šestých tříd.” A kytara je tam taky. Hned po škole pádím do LŠU a klepu na dveře. Uvnitř sedí dvě dámy. Ta vyšší, se zrzavym drdolem, se odměřeně ptá: “co by sis přál, chlapče?” “Na škole je plakát, že přijímáte žáky na kytaru!” Menší, kulatější, celkově příjemější se pousměje a usedá k pianu. Posune si brýle a položí prsty na klávesy. “zazpívej co ti předehraju!” Prušvih, konec světa, proboha, proč mám zpívat, když se hlásím na kytaru?
První sled tonů a můj pokus. Dáma se zrzavým drdolem si odkašle. “Zkusím to trochu níž”, snaží se ta druhá od piana. Marnost, marnost a nic než marnost. Uši slyší, hlasivky nedbají. Po čtvrtem pokusu to vzdává. ” Tak zkus zazpívat něco sám.” Naděje svitla. Písničky Greenhorns, kteří se po roce 1971 museli v rámci boje proti světovému imperialismu přejmenovat na Zelenáče, umím zpaměti všechny. Vystřílím všechny trumfy: Už z rodnýho ranče, Rovnou, jo tady rovnou, Jaro na Aljašce. Nálada zhoustne jako krupicová kaše, když se přiblíží bodu varu. “Mysleli jsme nějakou lidovou, co se učite ve škole.” Už nevím která to byla.
Po chvilce hrobového ticha ta, co sedí u piana, povídá: “umíš tleskat?” “Tleskej stejně jako já.” Tleskám: 1.2.3.4. A teď tohle: 1. 2. 3 1. 2. 3. Paní od piana zkouší několik složitějších rytmů. Paní zrzavá se zvedá ze své židle: “to jsem ještě neviděla, nemáš hudební sluch, ale ten cit pro rytmus!”  Chvilku se ještě bavíme tleskáním, ale čas pro audienci vypršel.
Paní, nebo snad slečna, Zrzavá–Drdolová vynáší rozsudek: ” kytara nepřipadá v úvahu, nemáš vůbec hudební sluch. Stejně jsou už lekce obsazené. Ale můžeme ti nabídnout zobcovou flétnu nebo bicí.”
Zvláštní, pro zobcovou flétnu není potřeba hudební sluch. Asi proto, že díky své konstrukci, všechny hrajou falešně. Opouštím LŠU se smíšenými pocity. To je takový eufemizmus pro výraz, pěkně otravenej. Domů už přicházím vesele: “budu hrát na bicí, vzali mě!” “Nebudeš, není kde bys cvičil!” S tím si hlavu nelámu. Stará křesla po babičce jsou moje první souprava. Paličky z vařeček a štětců. Jak za našima zaklapnou dveře, magneťák jde naplno a mydlim do toho, hlava nehlava!

 

Přistižen u piána, bruslení na přehradě Džbán a Letní táboření u naší chalupy v Jablonném v Podještědí.
O té chalupě, která se jmenuje “ZNÁMÁ VĚC”, ještě musím napsat. Ale je to sousto tak veliké, že nevím, z jaké strany do něj kousnout.

Našel jsem jen jedinou fotku z MOBY – DICKu. Je mi na ní poněkud nestylově pomáháno dostat se z vrcholu Kriváně. Zatím nejvyšší místo, kam jsem kdy došel po vlastních nohách.
Na školních fotkách je vidět, jak jsem to své trampské období bral v sedmičce vážně. Do školy v zelené košili! 

Creative Commons License
This work, unless otherwise expressly stated, is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 3.0 Czech Republic License. Terms and conditions beyond the scope of this license may be available at jahelka.info.